Branisko 2026 – očima nováčka

Dne 31. ledna mě čekal první boj. Večer před akcí jsme nafasovali jídlo a munici. Noc jsme strávili v suchu a teple v šatnách místního fotbalového klubu. Bylo už pozdě, a tak jsme s ostatními šli spát. Kvůli problémům s loktem a myšlenkám na nadcházející akci jsem se ale příliš nevyspal.

Vstávali jsme velmi brzy, přibližně ve čtyři hodiny ráno, a hned jsme se začali chystat na odchod. Oblékli jsme uniformy, vzali pušky a nastoupili do autokaru, který nás zavezl k motorestu Branisko. Byla ještě tma a pořádná zima, takže jsem byl rád za kabát a rukavice. Velitelé nám sdělili poslední pokyny a po pár minutách jsme vyrazili.

Šli jsme v šachovnicovém zástupu zasněženou cestičkou do kopce. Byl klid, všude bílo a po nepříteli ani stopa. Před námi postupovala četa automatčíků. Asi po dvou kilometrech stoupání se ozvaly první výstřely a srdce mi začalo rychle a hlasitě bušit. Opustili jsme cestu a vydali se do ještě strmějšího svahu. Boty nám klouzaly a někteří z nás skončili na zemi. Když jsme se konečně dostali nahoru, běželi jsme na pomoc našim automatčíkům. V dálce byla neustále slyšet střelba a já se těšil na první souboje.

Naše družstvo zalehlo na okraji porostu před menší mýtinkou. Přestřelka tu trvala dlouhých dvacet minut, než se našim družstvům podařilo postoupit. Ze své pušky jsem zatím nevystřelil, protože jsme byli v záloze a nikoho jsme neviděli. Němci se dali na ústup a my postupovali dál. Po celou dobu bojů na kopci jsme zůstávali vzadu v záloze a příliš jsme se nezapojili. Několikrát jsme se pokusili o obchvat, ale nepřítel se vždy stáhl dřív, než jsme ho stihli dokončit, a tak jsme se pokaždé vrátili zpět na cestu. Tyto obchvaty byly dost únavné a připadaly mi zbytečné. Raději bych byl v přední linii.

Boje v kopcích byly dlouhé a ztratil jsem pojem o čase. Všude bylo mokro a začínala mi být zima. Když jsme konečně scházeli z kopce, objevila se před námi obec Dúbrava. Pod kopcem se táhly pásy keřů, za kterými jsme se mohli krýt a přibližovat se k nepřátelským pozicím. Tady se situace změnila a naše družstvo se konečně dostalo na čelo sestavy. Postupovali jsme od keře ke keři.

Konečně jsem si vystřelil i já. Při prvním výstřelu mi ze zbraně vyletělo na obličej několik kapek oleje, takže jsem měl po zbytek akce na tváři olejové skvrny. Taková je moje vzpomínka na první výstřel v boji. Nebyl jsem ale jediný, komu se to stalo.

Blíž k obci už porost nebyl tak hustý, a tak jsme začali postupovat v rojnici. Náš kulomet nás při postupu podporoval palbou a po chvíli jsme na oplátku kryli jeho přesun na další pozici. Zatím fungoval poměrně spolehlivě, později se však kvůli mrazu začal zasekávat. Některým družstvům se zbraně zasekávaly už na kopci.

Přesouvali jsme se poměrně rychle a v zápalu boje jsem díky adrenalinu necítil žádnou únavu. Před námi byli zakopaní Němci. Zasaženi byli asi dva moji spolubojovníci, ale s podporou jiného družstva jsme jejich postavení dobyli. Boj se pak přesunul přímo do obce, kde celé dění sledovali diváci. Boje o Dúbravu byly krátké a výstřely brzy utichly. Po intenzivních chvílích jsem konečně pocítil klid a úlevu.

Následovala asi hodinová pauza, za kterou jsem byl opravdu rád. Při pietním aktu tu byla odhalena nová pamětní deska. Místní obyvatelé nás přijali s vřelou pohostinností. Dostali jsme teplý čaj na zahřátí a koláč, což po několika hodinách přesunů a bojů přišlo opravdu vhod.

Po pauze jsme se shromáždili a v zástupu vyrazili směrem k Harakovcům. Automatčíci dorazili na místo jako první a naše družstvo se přesunulo na východní okraj obce. Postup nebyl ideální. V cestě nám místy stálo oplocení a před námi se rozprostíralo převážně otevřené prostranství. Moje spinky už v tu chvíli nedokázaly odolávat mokru a sněhu. Do bot se mi dostala voda, což mě trápilo až do konce akce, a na nohy mi byla velká zima. K tomu mi ještě zamrzla jedna rukavice a druhá, ve které jsem mačkal spoušť, byla promočená.

Ani v Harakovcích se naše družstvo do bojů nijak výrazně nezapojilo. Nepřítel se stáhl na západ k vrcholu Chochol. Zatímco se levé křídlo roty dostalo pod palbu, naše družstvo se znovu pokoušelo o obchvat. Snažili jsme se rychle dostat k vrcholu a zaútočit na nepřítele z týlu, ale postup už nebyl tak svižný jako u Dúbravy. Bylo na nás vidět, že jsme unavení. Navíc jsme nevěděli, jestli nepřítel není i napravo od nás.

Nakonec jsme se dostali na druhou stranu kopce. Kulometčík se svým pomocníkem zalehli s výhledem na vzdálený les. Střelba pomalu utichala. Naše pěší rota dobyla nepřátelská postavení dřív, než jsme se k nim dostali my. Čekali jsme na přeskupení a chystali se k dalšímu boji. Občas se dokonce ukázalo slunce.

Zima mi už začínala opravdu vadit. Měl jsem mokré boty, ponožky, rukavice a trochu i kabát. Přestože jsem měl na sobě čtyři vrstvy oblečení, pořád mi byla zima. V tu chvíli jsem si začal přát, abychom už měli boje za sebou.

Po krátké pauze jsme pokračovali dál. Před námi byl otevřený prostor, a proto velitelé rozhodli o přesunu lesem. Sešli jsme kousek dolů a pak opět stoupali do zalesněného kopce. Další výstup mě příliš netěšil.

V lese se opět rozhořely boje. Naše družstvo se pomalu, ale jistě přesouvalo od stromu ke stromu. Nepřítel byl špatně vidět a moji spolubojovníci se snažili krýt a opětovat palbu. Pomocníkovi kulometčíka se zasekla puška, a tak jsem ho u kulometu na chvíli zastoupil já. Převzal jsem brašnu s municí, kterou jsem po celém dni měl problém vůbec zvednout.

S kulometčíkem jsme se pomalu přesouvali k nepříteli. V jednu chvíli začal kulometčík střílet vestoje. Pak velitel zavelel k útoku společně s pěšáky a potřeboval k tomu i mě. Těžkou brašnu jsem předal kulometčíkovi, abych se mohl pohybovat rychleji. Byl jsem rád, že jsem u kulometu nemusel zůstat až do konce, protože brašna byla opravdu těžká.

Nepřítele jsme zahnali, ale pak jsme na místě uvízli na dobrých čtyřicet minut. V podstatě se nic nedělo. Chvílemi jsme si vyměňovali palbu a přemýšleli, co dál. Nevěděl jsem, co čekat. Nepřítel byl blízko a mohl kdykoliv zaútočit.

Protože jsme si mysleli, že se nepřítel stáhl, zkusili jsme postoupit dál. S dalším spolubojovníkem jsem šel v čele družstva jako průzkumník. Ušli jsme sotva dvacet metrů, když jsme spatřili asi dvacet Němců. Tak rychle jsem snad ještě nikdy nezalehl. Tudy cesta nevedla, a tak jsme se stáhli a dál přemýšleli, jak pokračovat.

Po několika dalších minutách jsme potichu pokračovali lesem do kopce. Dostali jsme se k otevřenému prostranství, nad kterým začínal les, a všechna družstva postupovala k němu. Levé křídlo se ocitlo pod palbou. Velitel našeho družstva na nás křičel, ať si pospíšíme a běžíme nahoru do lesa. Běžet jsem ale nedokázal. Byl jsem tak unavený, že i když jsem chtěl, prostě to nešlo.

V lese se strhl dost zmatený boj a nevěděli jsme, kde kdo je. Tři muži z mého družstva, kteří postupovali přede mnou, mi najednou zmizeli z dohledu. Rozhlížel jsem se a snažil se je znovu najít. Vtom jsem nalevo zahlédl postavu s nožem v zubech. Než jsem stačil rozeznat, o koho jde, začala na mě střílet z pistole. Padl jsem k zemi a boj v lese pro mě skončil.

Přesunul jsem se k ostatním raněným a počkal, až boje ustanou. Pak jsme se shromáždili a vyrazili zpět do Granč-Petrovců, kde jsme byli ubytovaní. Čekal nás však ještě jeden boj. Myšlenkami jsem už byl úplně jinde. Byl jsem zcela vyčerpán a přál jsem si, aby to celé skončilo a já si mohl konečně lehnout a zahřát se.

Šli jsme teprve chvíli, když jsme znovu uslyšeli střelbu. Naše družstvo postupovalo směrem k výstřelům z kopce. Začalo se stmívat a viditelnost byla stále horší. Dostali jsme se na okraj lesa. Před námi byli nepřátelé, ale nebylo dobře vidět, kde přesně jsou. Během těchto posledních bojů jsem většinu času strávil v zákrytu, protože jsem nepřítele neviděl a mnoho lidí z mého družstva bylo zasaženo. Boje netrvaly dlouho.

Po jejich skončení jsme se všichni přesunuli před místní kostel, kde velitelé krátce zhodnotili celý den.

Byla to pro mě první zkušenost tohoto typu a opravdu zajímavá. Na začátku jsem vůbec netušil, co čekat. Postupně jsem si začal užívat intenzivní chvíle bojů, ke konci už jsem ale cítil hlavně bolest svalů a únavu. Děkuji všem organizátorům a účastníkům za úžasný zážitek!

Voj. nováček Honza Šilhavý